Tenistky pláčou na kurtech a trpí depresemi. Je to odraz dneška?

Cestování po světě, sport na sluníčku i pohádkové výdělky. I tyto benefity bezpochyby přináší ženám sportovní účast na tenisovém okruhu WTA. Jejich sport má ovšem i stinnou stránku, která tenistkám do života doručuje obrovský tlak a u mnohých také psychické problémy. Úzkosti, vyčerpání, strach i deprese. Stále častěji jsme svědky podobných přiznání u špičkových sportovkyň.

Foto: ČTK/ABACA/Dubreuil Corinne/ABACA

V roce 2018 se teprve dvacetiletá japonská hráčka Naomi Osakaová dostala do první světové desítky žebříčku WTA. V tomtéž roce slavila také svůj premiérový grandslamový titul, když ovládla US Open. Od té doby vyhrála na turnajích velké čtyřky ještě třikrát, stala se světovou jedničkou a v roce 2020 také nejlépe vydělávající sportovkyní světa podle časopisu Forbes. S takovou pozicí, které se Osakaová dlouhá léta těšila, ale přichází i obrovský tlak. Když před rokem odstoupila z probíhajícího French Open, vyšlo najevo, že se v té době už třetím rokem potýká s depresemi.

"Pravda je, že jsem od US Open 2018 trpěla dlouhými záchvaty depresí, úzkosti a měla jsem obrovské problémy to zvládnout. Všichni, kdo mě znají, vědí, že jsem introvert, a na turnajích mě často vidíte nosit sluchátka, což mi pomáhá zvládnout moji sociální úzkost," uvedla. Právě tlak veřejnosti a médií či strach z vystupování tyto nepříjemné stavy ještě prohluboval a dorostl do fáze, kdy Osakaovou přepadaly záchvaty paniky a několikrát se rozplakala i před televizními kamerami.

Není ale zdaleka jediná. Podle neziskové organizace Athletes for Hope trpí více než třetina elitních sportovců psychickými problémy. I hvězdná Serena Williamsová přiznala, že na svém vrcholu se trápila s úzkostmi i návaly strachu. A případů je mnohem víc. Jen v nedávné době postihla panická ataka přímo na kurtu grandslamovou vítězku Simonu Halepovou, tlak nezvládla na posledním Turnaji mistryň ani mladá senzace Iga Swiateková. Před několika dny zase prohlásila bývalá tenistka Jelena Dokičová, že pomýšlela na sebevraždu.

Právě tenis jako individuální sport je na ženskou psychiku extrémně náročný. “Zatímco muži jsou od přírody lovci a odpradávna v sobě mají zakořeněný boj, soutěžení a porovnávání se, ženy jsou naopak svým archetypem lepší při vzájemné spolupráci. Žena potřebuje něhu. Potřebuje cítit, že je přijímána taková, jaká je. Pokud má stavět svou společenskou hodnotu na výsledcích a uznání veřejnosti nebo i svých blízkých by si měla vybojovat, nastává problém. Takové ženy se často cítí, že selhávají, že nejsou dostatečně dobré,” popisuje celostní kouč a stratég vrcholových sportovců Vít Schlesinger, který několik let vedl tenistu Tomáše Berdycha, jehož doprovázel na turnajích ATP.

“Tenistky sice vydělávají pohádkové peníze, má to ale i svou daň. Jedenáct měsíců jsou sbalené v kufru a cestují všude po světě. Mnohé z nich mají proto problém najít si dlouhodobý funkční vztah. Zažil jsem spoustu tenistek, které si na vrcholné turnaje braly své partnery, právě proto, aby cítily onu něhu a pocit uznání. Některé tenistky bez stálých partnerů se ten pocit snažily něčím nahradit,” dodává Schlesinger.

“Porovnávání se a sportování za účelem výhry máme dlouhodobě vtisknuté v naší DNA, je to hra. Ale hra vrcholového sportu se nám zvrhává v obrovský business, mocenskou hru, kde je rychlý zisk, rychlá sláva a uznání důležitější, než poctivá hrači dlouhodobá cesta a to se poté přenáší na jednotlivé sportovce. Cítí, že nemohou být úplně tak sami sebou,” upozorňuje Vít Schlesinger. Mezi jeho klienty patří fotbalisté Ladislav Krejčí mladší ze Sparty a Matěj Kovář z Manchesteru United, jezdec rallye Erik Cais, pilot Formule 3 Roman Staněk nebo bojovník OKTAGONU MMA Matěj Kuzník.

Problém podle něj nicméně není tolik v tlaku na výkon a výsledek, jako v tom, že sportovci na to nejsou připraveni, že se vše děje až příliš rychle. “Sportovec rychle vyroste, třeba jako se to stalo v případu Osakaové, rychle se změní jeho svět a on dojde do situace, kdy už není sám sebou, ztrácí svoji identitu a stává se jakýmsi produktem sportovního businessu. Ten velký jedoucí kolos nedává sportovci možnost odpočinout si, nadechnout se, a tak je, jak kdysi trefně uvedl Tomáš, v takzvané pračce. Ta jede na plné obrátky a vy se v ní jen točíte dokola,” popisuje.

Čím více sportovec stoupá, tím více roste jeho tržní cena, jeho sláva a vliv. O to více musí podle Schlesingera vědět, kým opravdu je a co chce nejen od sportu, ale i od života.“Říká se, že co neroste, umírá. Důležité je pro sportovce si uvědomit svou identitu a nahlížet na kariéru jako na cestu, na které musí zákonitě přijít i dílčí porážky nebo vychladnutí formy. Pokud nebudu neustále růst, usilovat o zlepšení sebe sama, tak ani nemůžu mít radost, která je esencí každé naší činnosti. Pokud nebudu mít výsledky, nebude mi má cesta vrcholového sportovce dávat smysl, tak mohu kdykoliv skončit a nebo s tím něco začít dělat,” dodává návod, jak by podle něj měl postupovat každý vrcholový sportovec.

“Sportovci přicházejí na to, že to neníjen o výkonu, ale především o naplněném životu, o objevování sebe sama, svých limitů, strachů a překonávání výzev v různých podobách. Proto se u svých klientů snažím dojít především ke stavu štěstí. Vrcholový sport je plný tlaku a když jste jednou jednička, jste pod obrovským tlakem. Jen on sám ale rozhoduje, zda si ten tlak do své hlavy pustí. Podobně vnímám i téma chyb nebo selhání. Pokud na ně sportovec nahlíží jako na součást cesty, je to v pořádku, pokud to vnímá jako konec té cesty, je to problém,” uzavírá.

Zdroj čánku: Tisková zpráva - Vít Schlesinger